Historie

Jedním z nejstarších osídlení v katastru dnešní obce Zálezly bylo blízké hradiště Věnec s mohutnými kamennými valy, jež bylo snad mocenským knížecím centrem pozdní doby halštatské a které spravovalo celé údolí řeky Volyňky a chránilo obchodní stezku z rakouské Solné komory. Nalézá se asi 3 km od obce na jihozápadním vrcholu masivu Pržmo, který je dominantou krajiny nad údolím Volyňky. Na Věnci bylo nalezeno velké množství nálezů, z nichž je většina datována do 6. století a na počátek 5. století př.n.l.

Nejstarší písemná zmínka o Zálezlech pochází z r. 1370, kdy se připomíná jejich majitel Jan (Joh. de Graff de Zálezl) jako spolupatron kostela v blízké Čkyni. V následujících letech jsou doloženi Drslav a Bedřich ze Zálezel a po r. 1381 Sulek ze Zálezel, který zřídil r. 1406 při malenickém kostele kaplanství. Roku 1396 převzal Drha ze Zálezel od krále dědictví po Maršíkovi zemřelém ve Větřní. V roce 1408 dluží Sulek ze Zálezel spolu s dalšími vdově Přibě celkem 210 kop pražských grošů a slíbili, že jí je splatí během jednoho roku. Od poloviny 15. století až do sklonku 16. století patřila ves s tvrzí členům rodu z Prostého: r. 1461 se uvádí Heřman Horčice z Prostého, v l. 1515-1523 Heřman Zálezský, který byl v rožmberské službě, a po r. 1540 jeho syn Petr, za nějž se poprvé výslovně uvádí zdejší tvrz s dvorem, které si společně s několika okolními vesnicemi nechal r. 1544 zapsat do obnovených desek zemských. Ani jeden z jeho synů pravděpodobně nezanechal mužského potomka, a tak poslední z nich Mikuláš odkázal po své smrti (r. 1583) veškerý majetek dceři Barboře, později provdané Vratislavové z Mitrovic. Od ní koupil Zálezly známý cestovatel Jindřich Michal Hýzrle z Chodů, autor knihy "Život, v němž se ukazují některé jízdy a tažení", v jehož cestopise se objevuje mimo jiné i zajímavé vyobrazení zálezské tvrze z r. 1612. 

Roku 1618 bylo celé zadlužené zboží z nařízení zemského soudu prodáno Anežce Říčanské z Hodějova; r. 1651 se pak jeho držitelem stává Jan Oldřich Malovec z Chýnova a na Vimperku, v letech 1659-76 hejtman prácheňského kraje, majitel Zdíkova a zboží Vysoký Dvůr v dnešní Čkyni. Po r. 1696 za Bejšovců byly Zálezly (Jan Václav Býšovec z Býšova získal v roce 1697 ves Zálezly; r. 1708 se naposledy při prodeji statku uvádí zdejší tvrz) odkoupeny a připojeny k Černěticím; r. 1791 je získala majitelka lčovického panství hraběnka Františka Sickingenová, která nechala bývalý zálezský statek i s tvrzí rozparcelovat. Tvrz stávala v mírném svahu na jižním okraji vsi a od návsi ji dnes oddělují stavby v místech rozparcelovaného hospodářského dvora; jejími nejvýraznějšími pozůstatky jsou č.p. 45 - patrové stavení, obsahující zdivo středověkého mázhaus, velká síň, paláce o rozměrech 9,5 x 14,5 m - a třípatrová budova č.p. 63 se zvalbenou střechou a krakorci po prevetu ve druhém patře jižního průčelí, tedy novější, původně raně renesanční palác z 30. let 16. století. Velmi významné pro poznání podoby nejen zálezské tvrze, ale i obecných zásad a podoby českých tvrzí a jejich stavebního vývoje, je vyobrazení tvrze v pohledu od severu z r. 1612, jak jej nakreslil Jindřich M. Hýzrle z Chodů. Velmi dobře jsou patrné budovy pozdně gotického i renesančního paláce, hradby s baštou a (dnes zcela zaniklé) rozměrné hospodářské předpolí s věžovou branou; pozoruhodné architektonické detaily zahrnují vysazená polopatra paláců, zděné pavlače, podobu krytých hradebních ochozů či sgrafitovou výzdobu fasád. (F. Kašička, B. Nechvátal: Tvrze a hrádky na Prachaticku, OM Prachatice 1990)

Podle staré ústní tradice prý vypracoval plány místní školy stavitel Národního divadla v Praze Josef Zítek,     který byl majitelem nedalekého zámečku ve Lčovicích. Stavba trvala dva roky a řídil ji správce lčovického statku Adolf Lippert; v nové školní budově bylo započato s vyučováním dne 1.října 1872. Stavební materiál poskytla bezplatně vrchnost, jeho dovoz musili obstarat místní občané, kteří také vykonali všechny ruční práce. Celkový náklad na stavbu školy dosáhl částky 4.000 zl.r.č. Vnitřní členění jednotlivých místností školní budovy sice doznalo brzy potom určitých změn, vnější vzhled budovy však jimi nebyl porušen. V roce 1972 se škola dočkala nové střechy. Architekt Josef Zítek spí svůj věčný sen na blízkém malenickém hřbitově. Více o škole zde.

V kovaníně v čp. 15 zaujme zachovalý štít od Jakuba Bursy.

Zednického mistra, stavitele a nesporně také lidového umělce Jakuba Bursu (1813 – 1884) můžeme oprávněně označit za nejznámějšího, nejoriginálnějšího a nejsvéráznějšího tvůrce zděné lidové architektury 19. století. Byl jedním z prvních zedníků, kteří začali průčelí vesnických usedlostí zdobit do plochy rozvinutým štukovým dekorem.

Narodil se 21. července 1813 v chalupě čp. 17 v Dolních Nakvasovicích u Vlachova Březí v zednické rodině.Svou samostatnou zednickou a stavitelskou kariéru započal Jakub Bursa po otcově smrti ve 2. polovině 30. let 19. století v blízkém okolí Vlachova Březí. Stavěl a přestavoval hlavně velké selské statky, ale nevyhýbal se ani menším pracím. Veškerý svůj um, invenci a fantazii ale soustřeďoval na vytvoření výzdoby štítového průčelí. Právě v tom byl jedinečný, zde mohl uplatnit svou individualitu, umělecké vlohy a originální nápady. Poloreliéfní plastický štukový dekor vytvářel spontánně, podle vlastní momentální inspirace, vyřezával a modeloval ho do mokré malty bez předchozí přípravy, bez předloh, nákresů a šablon a pro zvýraznění jej ještě pestře polychromoval. Kromě obvyklých výzdobných prvků, jakými jsou například volutové štíty, pilastry, lizény, římsy, šambrány, rámy, niky, čučky aj., umisťoval Bursa do plochy průčelí množství rozmanitých různě zakomponovaných drobných ornamentů – pásky s obloučky, spirálami a střapci, baňaté sloupky, věnce, mušle, hvězdy, měsíc, slunce, boží oko, kříž, dále motivy náboženské, figurální, rostlinné i zvířecí a jako příklad jeho smyslu pro humor také předměty symbolizující živnost dotyčného majitele (kovárny, hospody). Prakticky na žádném z Bursových štítů nesměl chybět jím oblíbený stylizovaný smrček se šiškami – symbol dokončení stavby pro zedníky i tesaře (tzv. glajcha). Příznačné, velmi osobité a zcela ojedinělé bylo pro Jakuba Bursu využití reliéfních nápisů na fasádě coby součástí jejich výtvarné kompozice. Čtyřicátá léta jsou pokládána za umělecký vrchol jeho tvorby – vyznačují se potřebou svobodně a bez omezení tvořit, reliéfy získávají Bursův osobitý rukopis, dekorativnost a obraznost. Poslední Bursou datovaná stavba pochází z roku 1861 a o zbývajících 23 letech jeho života nemáme prakticky žádných zpráv. Dílo, které Jakub Bursa zanechal, v nás i po 200 letech od jeho narození budí respekt a obdiv.

Nejznámějšího rodáka - Karla Šejnu, dirigenta České filharmonie, připomíná pamětní deska na domu čp. 24 v Zálezlech naproti kapličce sv. Jana Nepomuckého, postavené v r. 1852, rekonstruované do dnešní podoby v r. 1913.

S ohledem na vývoj dnešního sídla obce a sounáležitosti všech jejích čtyřech místních částí je dobré vědět, že nejstarší písemné zmínky z dnešního katastru obce Zálezly nepocházejí z největší z nich - Zálezel, ale Kovanín je připomínán již r. 1315 a Setěchovice jsou zmiňovány dokonce již v r. 1227.